Aktuality

 

Pohádka o hodném Zlounovi

 

Jak už děti víte, Košík je místo pro děti, Hajánky, psa Školkopsa a pro všechny hodné lidi a zvířátka. Ale počkejte, co ti zlí lidé a zlá zvířátka?

Pes Školkopes se jednou ráno vzbudil a řekl si: „Musím lépe chránit náš Košík. Co kdyby se sem dostal někdo zlý?“ Vzbudil všechny Hajánky a řekl: „Moji milí, ode dneška budu kontrolovat všechny, kdo sem přijdou, abych zjistil, jestli jsou hodní nebo zlí. A jestli bude někdo zlý, vyženu ho!“ Hajánek s modrou čepičkou, který byl z Hajánků nejmoudřejší se zeptal: „Náš statečný kamaráde pse Školkopse, moc rádi bychom věděli, jak se takový Zloun pozná.“ Pes Školkopes se podrbal na hlavě, jak to dělal pokaždé, když nevěděl, co říct. Ostatní Hajánci se začali dohadovat: „No, já myslím,“ řekl nejmenší Hajánek, „že Zloun má velkou pusu plnou zubů a taky velké tlapy a obrovskou hlavu“. „Já si zase myslím,“ řekl Hajánek, který se rád parádil a byl ze všech Hajánků nejhajánkovatější, „že Zloun je strašně ošklivý a taky chlupatý.“ „No, nevím kamarádi, jak může takový Zloun vypadat, ale určitě má strašlivý hlas a podle toho ho poznáme,“ řekl Hajánek, který ze všeho nejraději zpíval.

Pes Školkopes dobře poslouchal všechny Hajánky a potom řekl: „Tak teď už víme, že Zloun bude asi moc ošklivý chlupáč s velkou tlamou a hrozným hlasem. Pozor na něj, Hajánci, ať se nedostanete do nebezpečí.“ A šel hlídat. Netrvalo dlouho a na branku někdo zaťukal. Když pes Školkopes otevřel dveře, uviděl moc milého pána s hůlkou a kloboukem. „Dobrý den,“ zaštěkal Školkopes, “Nezlobte se, že k vám tolik čuchám, ale snažím se zjistit, jestli nejste Zloun, musím dobře hlídat naše Hajánky, víte?“ „Dobrý den, milý pejsku,“ řekl ten pán. „Nijak se neomlouvej, to víš, že moc dobře chápu, že musíš hlídat. A koho, že to hlídáš? Hajánky? Ale podívejme, kdopak že to je?“ Pes Školkopes pána hned pozval dál a představil mu své kamarády, potom ho požádal, jestli by je tu na chvíli nepohlídal, protože uslyšel silné bušení na vrata.

Běžel k vrátkům a štěkal: „Kdo to tu buší, kdo jsi?“ Zpoza vrátek se ozval děsivý hlas: „Jmenuju se Lupin a přišel jsem k vám bydlet.“ Byl to ten nejstrašnější hlas, který Školkopes kdy slyšel. Podíval se klíčovou dírkou, a co to neviděl. Za vrátky stálo něco velkého, chlupatého s obrovskou tlamou a děsivými drápy. „Zloun“, pomyslel si pes a srdce mu bušilo. Začal štěkat ze všech sil: „ Okamžitě běž pryč, Zloune, jsem velký pes, který žere přesně takové Zlouny jako si ty!“ Štěkal a štěkal, až z toho skoro ztratil hlas. Až po dlouhé době přestal a vysílením padl na zem.

Za vrátky bylo ticho. „Uf,“ řekl si Školkopes, „ snad se mi podařilo toho Zlouna zahnat.“ Chvíli přemýšlel, ale pak mu to nedalo. „Musím se přece přesvědčit, jestli Zloun zmizel,“ pomyslel si. Pomalu a velmi opatrně otevřel vrátka. To, co viděl, bylo velmi zvláštní. Za vrátky seděl medvěd, plakal a třásl se po celém těle. „Co to tu děláš?“ zeptal se ho Školkopes. „Bojím se, že mě sežere ten velký zlý pes, který tu bydlí, mám opravdu strach, ale říkali, že je Košík pro všechna hodná zvířátka a já bych tu opravdu, ale opravdu chtěl bydlet a teď nevím, co mám dělat.“

Školkopes se zastyděl a povídá: „ Ale, prosím tě, medvěde Lupine, neboj se. Ten pes jsem byl já, to byla jen taková legrace.“

„Legrace, říkáš? Ale já jsem se opravdu bál. Prosím, už si takovou legraci nedělej.“

„Nebudu“, slíbil Školkopes, a pozval Lupina dál: „Pojď Lupine, představím ti naše Hajánky a taky hodného pána, který za námi přišel.“ Oba se vydali do Košíku a volali Hajánky, ale Hajánci neodpovídali.

Školkopes prohledal Košík od sklepa po půdu, ale Hajánky ani toho pána nikde nenašel. „Kam se mohli ztratit?“ kňučel Školkopes. A tu Lupin uviděl modrý čepeček na plotě zahrady. „Tudy statečný kamaráde, zachráníme Hajánky,“ vykřikl. A protože pes je opravdu rychlý a medvěd ještě rychlejší, brzy bylo po všem.

Zjistili, že Hajánky unesl ten pán s hůlkou. Dohnali ho a to bylo pro zloděje překvapení. Samou hrůzou nemohl ani mluvit. Kdo by se také nebál toho hrozného medvěda? Vždyť je celý chlupatý, má velkou pusu plnou zubů, obrovské tlapy a hlavu a opravdu děsivý hlas.

Ale ještě něco tenhle medvěd má – dobré srdce, a to Hajánci brzy poznali. Nejen, že byl na Hajánky moc hodný a ve svých velkých tlapách je odnesl do postýlky a celou noc je zahříval, ale dokonce nesežral ani toho zloděje. V zubech ho odnesl na policejní stanici.

A co bylo dál? Medvěd Lupin od té doby bydlí v Košíku a pomáhá hlídat školku. A každý kamarád, který se třeba cítí sám, nebo ho něco trápí, nebo se třeba bojí, se může na chvíli schovat do velké medvědí náruče. A věřte nebo nevěřte, jeho náruč je skoro tak příjemná jako náruč maminky nebo tatínka.

A pes Školkopes? Ten už moc dobře ví, že Zloun se velmi těžko pozná, a že Zlouni mají jedno společné, umí se dobře maskovat za hodné lidi. A tak pozor Hajánci, děti, medvědi a pejsci, Zlouny často pozná jen maminka, tatínek, nebo paní učitelka, tak je nechte, aby si neznámé lidi nejdřív očichali oni.